jež vyžadovala péče nejúzkostlivější a použití všech vědomostí lékařských. Doktor Antekirtt ničeho neopomněl.
„Bude žíti! … Chci, aby žil!“ opakoval stále sám k sobě. „Ah, proč v Kotoru neprovedl jsem původní svůj záměr? … Proč příchod Sarkanya do Dubrovníku zmařil úmysl můj odvésti Petra z kletého města onoho! … Avšak zachráním jej! … V budoucnosti musí Petr Bathory býti pravou rukou hraběte Matyáše Sandorfa!“
Po patnáct let byla stále vodítkem doktorovým myšlenka na trest a odměnu. Nezapomněl, čím byl povinen více ještě svým druhům nežli sobě — hraběti Ladislavu Zathmarovi a Štěpánu Bathoryu. Nyní považoval dobu za vhodnou, aby konečně záměry své provedl a proto „Savarena“ byla jej dopravila do Dubrovníku.
Doktor za dlouhou tu dobu změnil velice tvářnost svoji, takže nebylo nyní možno jej poznati. Vlasy jeho zbělely a pleť pozbyla lesku. Jsa padesát let stár, nezachoval si sílu mládí, nabyl však střízlivosti a klidu stáří. Lidem, kteří se setkali s chladným a přísným doktorem Antekirttem, nepřipomínalo nic ve zjevu jeho kadeřavé vlasy, pleť s nádechem do růžová a rusý vous, jež hrabě Sandorf míval. Otuživ se ještě více, zůstal doktor Antekirtt jednou ze železných těch povah, o nichž bylo možno říci, že již pouhým přiblížením se uvedou střelku magnetickou v pohyb. Nuže i z Petra Bathorya chtěl učiniti doktor, co sám ze sebe byl učinil!
Ostatně — a sice již od doby dosti dávné — zůstal doktor Antekirtt jediným z celé rodiny Sandorfů. Měl ovšem, jak čtenář zajisté se pamatuje, děcko, dcerušku, jež po zatčení jeho svěřena byla choti Landecka, správce zámku artenackého.
Dceruška tato, tehdy teprve dvě léta stará, byla jedinou dědičkou hraběte. Jí měla připadnouti, až by dosáhla osmnáctého roku, polovice jmění jejího otce, kteráž ponechána byla jí rozsudkem, jímž zároveň druhá polovice statků byla zabavena. Landeck, jenž se stal správcem této polovice sedmihradských statků, nad nimiž sekvestrace[red 1] byla prohlášena, zůstal na zámku s chotí svojí i s děckem, jemuž zcela se věnovati chtěli.
Avšak neblahý osud i nyní pronásledoval rod Sandorfů.
Několik měsíců po vyzrazení spiknutí terstského a po událostech jež odsouzení účastníkův jeho mělo v zápětí, zmizelo dítko Sandorfovo, aniž bylo možná je vypátrati. Nalezen toliko klobouček jeho na břehu jednoho z potoků, kteréž prýštíce z blízkého pohoří rozsáhlým parkem protékají. Nebylo tedy na neštěstí pochyby, že děcko spadlo do potoka a že mrtvola jeho odplavena byla do některé z propastí, jimiž řeky a potoky karpatské se prodírají. Jiné
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
