V okamžiku tom byl však již pohled jeho upoután ptákem, jenž kol hřbitova úzkostlivě poletoval. Byl to holub, jehož unavená křídla sotva se ještě ve vzduchu chvěla, a jenž se snášel zvolna k zemi.
Zirone netázal se, ke kterému ze 177 nyní známých druhů holub tento as náleží, on viděl v něm jen předmět, jenž se dá pojísti.
Protož také, ukázav naň svému druhu rukou, sám jej zraky svými téměř hltal.
Pták byl zjevně již vysílen. Zavěsil se na římsy katedrály, podle jejíhož průčelí stojí vysoká čtverhranná věž původu zajisté starého, a nemoha již dále a znaven jsa nesmírně, usedl nejdříve na střechu malého výklenku, postaveného nad sochou sv. Justa; jeho drápy však se tam nemohly zachytiti, i svezl se holub po střeše až k podstavci staré sochy, vztyčené v rohu utvořeném zmíněnou věží a průčelím chrámu.
Kdežto Sarkany, stále nehybný a mlčelivý, holuba v letu sotva zrakem sledoval, nespustil jej Zirone s očí.
Pták přilétal ze severu. Dlouhá cesta byla dle všeho příčinou, že síly jeho byly vyčerpány. Pud jeho poháněl jej však k cíli ještě vzdálenějšímu.
Za okamžik vzlétl holub opět, aby letěl dále, avšak opsav křivku ve vzduchu, jež se stále více k zemi nížila, byl konečně nucen snésti se na nízké větve jednoho ze stromů starého hřbitova.
Zirone odhodlal se zmocniti se ptáka a tiše plížil se ke stromu, pod nímž skrčil se tiše jako pes, jenž číhá na zvěř, skrytou nad jeho hlavou.
Holub, nezpozorovav člověka, chtěl letěti dále, leč síly jej opustily znovu, i padl sotva několik krokův od stromu k zemi.
Jediným skokem vrhnouti se v před, rozpnouti rámě a chopiti se holuba, — bylo pro Sicilana dílem jediného okamžiku.
A již chtěl ubohé ptáče zardousiti, když náhle, vykřiknuv překvapením, přikvapil zpět k Sarcanymu.
„Jest to holub poštovní!“ zvolal k němu.
„Nu a co více? Jest to holub, jenž zajisté již poslední cestu svoji vykonal!“ odpověděl Sarcany.
„Zajisté!“ přisvědčil Zirone, „a tím hůře pro ty, jimž měl donésti lístek, jejž chová pod křídlem.“
„Lístek?“ vzkřikl nyní sám Sarkany, vzchopiv se. „Čekej, Zirone, čekej! Věc ta zaslouží odkladu!“
A již zachytil ruku Sicilanovu, vlożenou opětně na hrdlo ptáčete, aby jej zardousila.
