„Ano, pane,“ odvětil Petr. „Nikdy nechtěl bych matce své přivésti dívku, jež by jí hodna nebyla.“
„Nuže, Petře,“ děl doktor Antekirtt, „snad lze propast, jež vás dělí, překlenouti.“
„Nedávejte mi, pane, naději, jež jest nesplnitelna!“
„Nesplnitelna?“
A přízvuk, s jakým doktor Antekirtt pronesl toto slovo, svědčilo o takové důvěře v sama sebe, že i myšlenky Petra Bathoryho pozměnily se náhle, takže se již viděl pánem přítomnosti i budoucnosti.
„Ano, Petře,“ odvětil doktor, „mějte důvěru ve mně! Až uznáte za vhodné, až bude čas, bych vám pomohl naděje vaše splniti, pak sdělíte mi zajisté jméno té dívky…“
„Pane,“ odvětil Petr Bathory, „proč tajil bych vám je? Jest to slečna Toronthalova!“
Toliko muž, jenž by se nezachvěl ani, kdyby před něj hrom udeřil, byl by schopen úsilí, jakým se doktoru podařilo zakrýti mohutný, mocný dojem těchto slov Petrových. Několik okamžiků jen a již utlumil své pohnutí a byl opět zcela pánem svých citů.
Po chvíli pravil, aniž hlas jeho prozrazoval nějaké rozechvění: „Dobře. Petře! Uvážím vše … Popřejte mi času vše rozmysliti…“
„Odejdu, pane doktore,“ odvětil mladý muž, stisknuv ruku, již mu doktor Antekirtt podal, „a dovolte, bych znovu poděkoval vám za vaši péči a za vaše přátelství!“
Petr Bathory opustil salon, v němž doktor osaměl, a sestoupil po té do lodice, jež ho očekávala, a dal dopraví ti se na hráz přístavní, načež zaměřil opět k Dubrovníku.
Cizinka, jež byla ho očekávala na nábřeží po celou dobu pobytu jeho na „Savareně“, kráčela opět za ním, nejsouc jím pozorována.
Petr Bathory cítil neobyčejnou úlevu. Konečně mohl svým citům výraz dáti, konečně mohl svěřiti se příteli, jenž chtěl býti mu snad více nežli přítelem! Byl to okamžik pro něho tak blahý, na jakéž Štěstěna skoupá bývá.
A jak mohl by i o dívce milované pochybovati, když — právě jak kráčel kol domu Toronthalova — viděl, jak v okně jednom pozdvihla se na okamžik záclona a objevila se tvář dívky zbožňované, k němu odhodlaně zírající. Jen okamžik a záclona opět sklesla.
Avšak i cizinka zpozorovala tento pohyb dívky a zůstala státi nehybně před palácem Toronthalovým, dokud Petr Bathory v úzké uličce, v níž bydlil, nezmizel.
