že jste byl hoden péče této a že po trapných zkouškách stal jste se mužem …“
„Mužem!“ pravil Petr Bathory s trpkým přízvukem. „Mužem, který dosud nemůže sám o sebe se starati ni matce své splatiti, co pro něho učinila.“
„Díte sice pravdu,“ pravil doktor, „leč vy tím vinen nejste. Jest nesnadno, zjednati si místo v době úžasné nynější konkurence, když tolik soupeřů domáhá se zaměstnání, jež jen málo kde se naskýtá a nabízí. Vy jste inženýrem?“
„Ano, pane, studoval jsem školy technické. Musím se snažiti nyní zjednati si místa u některého podniku průmyslového. Ač dosud nepodařilo se mi nic vhodného nalézti — aspoň ne v Dubrovníku!“
„A mimo Dubrovník?“
„Mimo Dubrovník!“ opětoval Petr Bathory, váhaje s odpovědí k této otázce.
„Ano! Mimo Dubrovník! Neodcestoval jste před několika dny do Zadru právě v této záležitosti?“ tázal se doktor Antekirtt.
„Ano, mluvilo se o tom že by u jisté společnosti, kteréž několik hutí náleží, bylo pro mne vhodné místo.“
„A místo to? …“
„Bylo mi nabídnuto!“
„A vy jste nepřijal?“
„Musil jsem odmítnouti, poněvadž se jednalo o to, abych se trvale usadil v Hercegovině.“
„V Hercegovině? Což paní matka nemohla by vás tam doprovázeti?“
„Matka moje, pane, následovala by mne všude, kam by mne zájmy mé volaly.“
„Nuže, proč tedy jste nepřijal místo vám nabízené?“
„Pane doktore,“ odvětil Petr Bathory, „mám mnohé vážné příčiny, abych Dubrovník neopouštěl!“
Doktor Antekirtt pozoroval, že Petr Bathory při odpovědi té ocitl se v rozpacích. Hlas jeho chvěl se, když pronášel toto přání — anebo více nežli přání: pevné své rozhodnutí Dubrovník neopustiti. Jaké vážné příčiny mohly to býti, jež ho přiměly, aby odmítl nabízené mu výhodné místo?
„Příčiny ty nedovolí vám asi též,“ pravil Antekirtt, „byste přijal nabídku, o níž jsem chtěl s vámi pohovořiti.“
„Musil bych odejeti odtud?“
„Ano, do země kde dávám prováděti rozsáhlé práce, jež bych rád byl svěřil vašemu dohledu a řízení…“
