Stránka:Jules Verne - Nový hrabě Monte Kristo.pdf/193

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Petr Bathory zavolal na to blízkého plavce a dal se dopraviti na palubu „Savareny“. Marokánka zřela — jsouc nejvýš překvapena — jak se zvolna od břehu vzdaluje.

Okamžik na to vstoupil mladý muž na můstek yachty a tázal se, je-li doktor Antekirtt přítomen.

Zákaz, jenž byl dán majitelem yachty v příčině přístupu cizinců na loď, nepochybně neplatil pro mladého muže. Kapitán odvětil totiž, že doktor Antekirtt dlí ve své komnatě.

Petr Bathory odevzdal po té navštívenku svoji a tázal se, zdaž může doktor návštěvu jeho přijati.

Jeden z plavčíků přijal lístek a sestoupil po schůdkách, jež vedly k salonu v pozadí.

Za minutu na to vystoupil plavčík opět na palubu a oznámil Petru, že doktor Antekirtt ho očekává. Mladý muž uveden byl ihned do salonu, kdež vládlo pološero, poněvadž lehké záclony zakrývaly okenní otvory. Když však se ocitl Petr u dveří, jichž obě křídla byla otevřena, byl na okamžik oslepen paprsky, odrážejícími se při vhodném zařízení od zrcadel na stropě.

V temnější části komnaty seděl doktor Antekirtt na divanu. Když syn Štěpána Bathoryho vstoupil, byl doktor velice rozechvěn, čehož však Petr nezpozoroval a ústa jeho bezděky zašeptala: „Jak jest mu podoben … jest to celá jeho tvář i postava!“

Skutečně Petr Bathory byl otci svému velice podoben. Takový byl asi zjev Štěpána Bathoryho, když mu bylo dvaadvacet let: týž oheň v očích, táž mužná a hrdá postava, týž pohled, jenž vzplanul pro vše, co jest krásného, pravdivého a dobrého.

„Pane Bathory,“ pravil doktor Antekirtt povstav, „jsem potěšen, že jste ochotně vyhověl mému vyzvání.“ A na jeho pokyn usedl Petr Bathory na sedátko naproti němu.

Doktor Antekirtt hovořil jazykem maďarským, jenž, jak věděl byl mateřskou řečí Bathoryovou.

„Byl bych přišel, pane,“ pravil Petr Bathory, „oplatit vám návštěvu, kterou jste učinil mé matce, i kdybyste mne na loď nebyl pozval. Vím, že jste jedním z neznámých přátel, jimž jest drahou památka mého otce i obou vlastenců, kteří zemřeli s ním! … Děkuji vám, že jste jim zachoval v mysli své přátelskou vzpomínku!“

Mluvě takto o dávné již minulosti, o otci svém i jeho soudruzích, hraběti Sandorfu a Ladislavu Zathmarovi, nemohl Petr skrýti mocné své pohnutí.

„Odpusťte, pane,“ pravil, „připomínám-li si, co vykonali a co je stihlo, nemohu …“