Dveře, vedoucí k této prostoře, nebyly uzamčeny. Sarkany je otevřel, strčiv do nich, a vstoupil, následován jsa Zironem, jenž pronesl při tom jen trudnomyslnou poznámku:
„Kdybychom chtěli skončiti svůj život, hodilo by se toto místo k tomu nejlépe!“
„A kdyby tě někdo vyzval, abys tak učinil?…“ tázal se Sarkany posměšně.
„Nevyhověl bych mu, milý hochu! Nechť mi někdo zaručí jen jeden šťastný den za deset špatných — a budu spokojen!“
„Dostane se ti ho a ještě více.“
„Nechť slyší tebe všichni vlaští svatí — a Bůh ví, těch jest na sta!“
„Pojď jen!“
Vstoupivše po té do stromořadí, vedoucího v polokruhu mezi dvěma řadami uren (nádob starořímských), usadli se na kamenu, nad zemí jen málo vyčnívajícím.
S počátku mlčeli oba, což bylo milo Sarkanymu, nikoli však jeho druhu.
Zirone ujal se vskutku záhy opět slova, když se mu dvakráte nezdařilo zívnutí přemoci, a děl:
„Proklatě! Náhoda, na niž jsme tak hloupě spoléhali, dává si na čas!“
Sarkany neodpovídal.
„Jaká to věru myšlenka,“ pokračoval Zirone, „vyhledávati ji zde mezi těmito troskami? Obávám se, příteli, že jsme na nepravé cestě! Ký dábel chtěl by na tomto starém hřbitově uzavírati nějaké obchody? Ani ubohé duše ho sem nepřilákají, poněvadž smrtelnou svoji schránku již opustily! Až budu tam dole pod zemí, pak budu též málo dbáti o oběd, který jsem zmeškal, a o večeři, již nemám zajištěnu. Pojdme jinam!“
Sarkany ponořen v přemítání, zrak bez výrazu do dáli maje upřený, ani se nepohnul.
Zirone umlkl na několik okamžiků.
Po té však, nemoha odolati vrozené mu povídavosti, pravil:
„Sarkany, uhodneš, v jaké postavě přál bych si, by se nám objevila náhoda, jež dnes nás, dětí svých, zapomíná? V postavě poslíčka domu Toronthalova, jenž by měl přijíti sem, přinésti tobolku plnou bankovek a doručiti nám ji z rozkazu bankéře s tisíci omluvami, že jsme musili tak dlouho čekati.“
„Slyš, Zirone,“ odvětil Sarkany, svraštiv čelo, „opakuji ti posledně, že nemůžeme ničeho očekávati od Silasa Toronthala.“
