avšak když vystoupil na loď, dostalo se mu stejné odpovědi jako jiným:
„Doktor Antekirtt nepřijímá nikoho.“
Čím nepřekonatelnější jevila se překážka, která se záměru bankéře stavěla, tím rozčilenější stával se tento.
Konečně umínil si Silas Toronthal, že dá záhadného cizince stříci. Přikázal jednomu ze svých zřízenců, na nějž spoléháti mohl, aby střehl veškeré kroky doktorovy a aby jej sledoval, kdykoli yachtu opustí, byť i se procházel jen v Gruži samé.
Lze si pomysliti, jak znepokojila bankéře zpráva zřízence jeho, že starý Borik setkal se s doktorem Antekirttem na nábřeží gružském, a že doktor druhého dne na to navštívil paní Bathoryovou.
„Kdo jest as člověk ten?“ tázal se sama sebe.
Avšak čeho se mohl Silas Toronthal nyní ještě obávati? Po patnáct let nebylo ni hlesu o jeho rejdech a jeho skutku zrádném, o němž nikdo přece zvěděti nemohl! Avšak vše, co se týkalo rodiny těch, kteréž byl zradil, musilo jej přece znepokojovati.
Necítil nikdy výtek svědomí, za to však bázeň často vplížila se do duše jeho, a návštěva, kterouž neznámý, bohatý a mocný cizinec vdově Bathoryově učinil, probudila v něm nové obavy.
„Kdo jest přece tajemný ten muž?“ opakoval. „Co chce v Dubrovníku a v domě paní Bathoryové? Povolala jej k sobě jen, aby jí přispěl radou lékařskou? Co mohla by míti jiného s ním společného?“
K otázkám těmto nemohl si dáti odpovědi.
Silasa Toronthala upokojila však přece poněkud jistota (již bedlivým střežením doktora Antekirtta si zjednal), že tento návštěvu svoji u paní Bathoryové neopakoval.
Avšak bankéř při záměru svém: vejíti stůj co stůj ve styk s doktorem, tvrdošíjně setrvával. Myšlenkou tou zabýval se dnem i nocí. Musil nepokoji svému učiniti konec. Jsa mysli stále rozechvěné těšil se, že by nabyl opětně klidu, kdyby mohl uzříti zase doktora Antekirtta, promluviti s ním a dověděl se příčiny, jež ho přiměly, aby připlul do Gruže. Vyhledávál proto záminky, aby mohl se s ním setkati.
Konečně ji nalezl.
Paní Toronthalová po několik již let churavěla na souchotě, proti nimž lékaři dubrovničtí neznali žádného prostředku. Přes jejich péči, jakož i přes starostlivost, jakou dcera její o ni měla, slábla paní Toronthalová stále, ač dosud neulehla. Snad přispívalo
