A byť by se to i bylo podařilo převésti depeše ty v řeč všeobecně známou, kdo byl by vyrozuměl něco na příklad z těchto kusých vět:
„Almeira: soudil jsem, že jsem na stopě Z. R. Stopa však klamná.“
„Nalezl dopisovatele H. V. 5. Spojen s oddělením K. 3, mezi Katanií a Syrakusami.“
„Cyrena. Očekáváme nové rozkazy. Loďstvo Antek … pohotově. „Elektrika č. 3.“ připravena dnem i nocí.“
„R. O. 3. Zemřel od té doby v trestnici. — Oba zmizeli.“
V jiném telegramu pak dála se o čemsi zmínka prostředkem umluveného čísla „2117“. Depeše ta zněla:
„2117. Sark. Někdy sprostředkovatel. V službách Toronth. Přerušil styky s Tripolem.“
Odpověď na většinu těchto depeší zněla obyčejně takto:
„Nechť se v pátrání pokračuje. Nešetřte peněz ni péče. Zašlete další doklady.“
Bylať to tedy korrespondence nesrozumitelná pro nezasvěcence, kteří mohli souditi z ní toliko, že celý obvod moře Středozemního jest pod bedlivým dozorem doktora Antekirtta. Tento netrávil tedy dny svého pobytu v Dubrovníku tak klidně a nečinně, jak se s počátku zdálo.
Přes veškerou opatrnost i tajemství, zaručené pro depeše telegrafické, nebylo lze utajiti tak čilou výměnu telegramů a dopisů před obecenstvem. Tím však zvědavost jeho dostoupila vrcholu.
Nejvíce zabýval se v myšlenkách záhadnou osobností doktorovou bývalý bankéř terstský. Jak se čtenáři zajisté pamatují, setkal se Silas Toronthal s doktorem Antekirttem na nábřeží gružském několik minut po příjezdu „Savareny“. Setkání toto vyvolalo v doktorovi pocit odporu, v bývalém bankéři vzbudilo však zvědavost, kterou Silas Toronthal z příčin známých dosud ukojiti nemohl.
Máme-li pravdu říci, přítomnost doktora Antekirtta učinila na Silasa Toronthala zvláštní dojem, který sám nedovedl pravým jménem označiti. V Dubrovníku hovořilo se stále o tom, že se doktor uchyluje v ústraní, vyhýbá se společnosti a že jest nesnadno, ne-li nemožno, k němu proniknouti. Právě tyto okolnosti podezřelé vzbuzovaly v bankéři tím mocnější touhu, aby se záhadným cizincem opět se mohl setkati. Za účelem tím vydal se častokráte do Gruže. Zde stanuv na nábřeží pohlížel dlouho k yachtě hoře touhou, aby se na palubu její mohl dáti dopraviti. Jednou skutečně, tak učinil,
