„Soudila jsem, pane, že nemám práva použiti oněch peněz. Neznala jsem doktora Antekirtta. Neslyšela jsem nikdy pronésti jména jeho. Onen obnos mohl býti almužnou, kterou skýtali mi snad ti, proti nimž choť můj zápasil a jichž soustrast se mi hnusila! Protož nechtěla jsem peněz těch dotknouti se ani k účelu, pro kterýž je doktor Antekirtt ustanovil!“
„Tedy… peníze tyto…“
„Jsou nedotknuty!“
„A syn váš?“
„Můj syn, čeho si dobude, nechť děkuje za to jen sám sobě!“ …
„A matce své!“ dodal doktor Antekirtt, v němž taká velkodušnost a taká povaha mužná vzbuzovaly obdiv a úctu.
Avšak paní Bathoryová byla již povstala a vyňala ze skříně, na klíč uzavřené, balíček bankovek a podala jej hostu svému.
„Pane,“ pravila, „prosím, vezměte peníze tyto, neb vám náležejí, a přijměte týž dík matky, jako kdyby jich byla užila ku vychování svého syna!“
„Peníze tyto již mi nepatří, ctěná paní!“ odvětil doktor, učiniv pohyb odmítavý.
„Pravím vám, že nikdy neměla a nečinila jsem na ně nároků!“
„Leč Petr Bathory mohl by jich užíti!“
„Můj syn, jak doufám, zjedná si záhy místo, jehož jest hoden, a budu moci pak spoléhati na něj, tak jako on mohl spoléhati se na mne.“
„Neodmítne, bude-li naléhati na něj přítel otcův, by obnos ten přijal!“
„Odmítne zajisté!“
„Pak dovolte mi, ctěná paní, abych se aspoň pokusil?“
„Prosím, nečiňte tak, pane doktore,“ odpověděla paní Bathoryová. „Můj syn neví ani, že jsem peníze ty přijala, a přeji si, by se toho nedověděl nikdy!“
„Budiž tedy, ctěná paní! …. Pochopuji city, kteréž přiměly vás tak jednati, poněvadž jsem byl a dosud jsem mužem vám zcela neznámým. Ano, rozumím citům těm a dovedu si jich vážiti. Avšak opakuji vám, nepatří-li tyto peníze vám, nepatří také již mně!“
Doktor Antekirtt povstal. Odmítnutí daru se strany vdovy nestalo se způsobem, kterýž by jej byl mohl uraziti. Pochopil čin vdovin, a týž vzbudil v něm proto jen pocit úcty. Pozdravil paní Bathoryovou a chystal se již odejíti, když vdova pronesla k němu novou otázku:
