Stránka:Jules Verne - Nový hrabě Monte Kristo.pdf/180

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

„Vy zůstala jste vdovou, majíc osmileté dítko a téměř žádné jmění. Bořík, sluha hraběte Zathmara, nechtěl vás opustit po smrti svého pána; byl však chud a přinesl vám tudíž jen svoji oddanost.“

„Opustila jste pak nadobro Terst a usídlila jste se zde v Dubrovníku. Pracovala jste zde rukama svýma, byste uhradila spotřeby hmotné a abyste dostála povinnostem morálním. Chtěla jste, aby syn váš ve vědě sledoval tutéž dráhu, kterou zvolil osvícený jeho otec. Leč jak krušně jste musila stále zápasiti, jakou nouzi musila jste snášeli. Činila jste však tak s odvahou a vytrvalostí, a já musím s úctou se sklonili před ženou, jež jevila tolik mužné síly, jež péčí a obětavostí tak velikou učinila ze syna svého vzdělaného muže!“

Řka to doktor Antekirtt, povstal a pod jeho zdánlivým chladem jevily se známky pohnutí.

Paní Bathoryová neodvětila ni slova. Vyčkávala, nevědouc, zdali doktor skončil nebo hodlá-li pokračovati a vyprávěti o záležitostech, jež také jeho se týkaly a k vůli nimž s návštěvu jeho vyžádala.

„Avšak, ctěná paní,“ ujal se opět slova doktor, pochopiv její myšlenky, „i síla lidská má meze a vyčerpá se. Vy, jsouc churava a tolika zkouškami trpkými stižena, byla byste snad podlehla úkolu svému, kdyby muž neznámý — nikoli! kdyby přítel zesnulého chotě vašeho nebyl vám přispěl ku pomoci. Nikdy nebyl bych se vám o tom zmínil, kdyby starý sluha váš nebyl mi sdělil, že přejete si se mnou mluviti…“

„Jsem vděčna, pane,“ odvětila paní Bathoryová, „a chtěla jsem poděkovati doktoru Antekirttovi za jeho přízeň a laskavost…“

„Za co však, ctěná paní? Za to snad že před pěti nebo šesti lety, vzpomenuv přátelství, kteréž pojilo jej k hraběti Sandorfu a druhům jeho, zaslal vám sto tisíc zlatých, aby vás nedostatku zbavil a ve snahách vašich vás podporoval? Nebylo to pro něj samého štěstím a potěšením, že vám může přispěti? Nikoli, vážená paní, spíše já musím děkovati, že jste přijala s důvěrou tento dar, jímž aspoň poněkud mohl jsem pomoci vdově i synu svého přítele!“

Vdova poklonivši se, odvětila: „Nechť je tomu jakkoli, pane, přála jsem si projeviti vám svoji vděčnost. To bylo prvou příčinou, proč jsem si přála setkati se s vámi. Leč měla jsem důvod ještě jiný…“

„A ten jest, ctěná paní?“

„Chtěla jsem… vrátiti vám onu částku!“

„Co díte, milostivá,“ pravil živě doktor Antekirtt, „vy nechtěla jste přijmouti?“