„Dověděla jsem se, pane, teprve včera o vašem příjezdu do Gruže a vyslala jsem ihned Borika, aby vás vyhledal a za návštěvu vás požádal.“
„Jsem ochoten, ctěná paní, vyslechnouti vás!“
„Odejdu!“ pravil Borik!
„Nikoli, zůstaňte!“ odvětila mu paní Bathoryová. „Jste jediným přítelem rodiny, a co hodlám doktoru Antekirttovi říci, není vám již tajno.“
Paní Bathoryová usedla, a doktor Antekirtt zaujal místo před ní, kdežto stařec stál u okna.
Paní Bathoryová byla tehdy as šedesát let stará. Postava její nechýlila se dosud k zemi pod břemenem stáří, avšak za to bílý její vlas a tvář vrásčitá naznačovaly, jak krušně zápasila s nouzí a zármutkem. Přes to bylo viděti, že jest dosud statečnou a odhodlanou, jako dříve bývala. Dosud bylo lze poznati, že byla neohroženou družkou a důvěrnou přítelkyní muže, jenž své postavení příjemné obětoval svému přesvědčení, jeho spoluvinnicí, když počal osnovati spiknutí společně s hrabětem Matyášem Sandorfem a Ladislavem Zathmarem.
„Pane,“ pravila hlasem se chvějícím, snažíc se marně pohnutí své zakrýti, „poněvadž jste doktor Antekirtt, jenž dříve již útrpnost mi projevil, ač nevím, z jaké příčiny, — hodlám vám vyprávěti o událostech, jež se před patnácti lety v Terstu odehrály…“
„Milostivá paní, ušetřte si vypravování tak bolestné. Vím vše — a poněvadž jsem doktor Antekirtt — vím též, jaký byl osud váš od nezapomenutelného dne 30. června 1867.“
„Avšak rcete, pane doktore,“ odvětila paní Bathoryová, „jaký zájem poutá vás k osudu mému a mého syna?“
„Je to, ctěná paní, cit úcty, jejž míti musí každý muž šlechetný ke vdově muže, kterýž neváhal život svůj zasvětiti neodvislosti své vlasti!“
„Znal jste professora Štěpána Bathorya?“ tázala se vdova hlasem chvějícím.
„Znal jsem jej, ctěná paní, a miloval jsem jej i vážím si všech, kdož jméno jeho nosí.“
„Jste snad rodem ze země, pro niž on krev svou prolil?“
„Žádná země není již vlastí mojí!“
„Kdo jste tedy?“
„Mrtvý, jenž dosud hrobu nemá!“ odvětil chladně doktor Antekirtt.
