kousek, obecenstva nebylo mnoho — musím mluviti s tebou Pointe Pescade!“
„Mluv jen, Kape můj, a neboj se, že někdo tebe uslyší! Odejděte, diváci, odejděte!“
Kap Matifu usedl opět a mohutným svým ramenem, avšak něžně, jako by se bál, že mu některý úd zlomí, přitáhl k sobě maličkého, hodného druha svého.
Jak byla loď na moře spuštěna.
„Tedy se nevyplácí?“ tázal se Kap Matifu.
„Co se nevyplácí?“
„Naše umění.“
„Mohlo by se lépe vypláceti, pravda, leč mohlo by nám vynášeti také ještě méně.“
„Pescade?“
„Matifu!“
„Nezazlívej mi, řeknu-li ti něco.“
„Zajisté budu ti zazlívati, zasloužíš-li, abych se na tebe hněval.“
„Nuže … musíš mne opustiti.“
„Co míníš tím, tebe opustiti? … Zanechati mne samotného při díle?“ tázal se Pointe Pescade.
„Ano!“
„Pokračuj, Herkule mých snů! Zajímáš mne!“
„Ano, jsem jist, že lépe by se ti dařilo, kdybys byl sám! Já tobě překážím a beze mne nalezl bys již dosti prostředků, abys …“
„Rci, můj hochu,“ odvětil vážně Pescade, „jsi silným, není-liž pravda?“
„Ano!“
„A velikým!“
„Ano!“
„Nuže, právě tak jak jsi silným a velikým, tak jsi pošetilým.“
„A proč, Pointe Pescade?“
„Poněvadž mluvíš ještě mnohem hloupěji nežli jsi silným a velikým, hochu. Já tebe mám opustiti, svého přítele? Mluv jen, s kým prováděl bys své kousky umělecké?“
