„A kam máme jíti?“
„Jsi velice zvědav!“ odvětil Pointe Pescade.
„Mluv jen!“
„Co říkal bys zemi, kde bychom byli jisti, že se denně aspoň jednou najíme?“
„Která jest to země, příteli?“
„Ó, leží daleko, velmi daleko, nesmírně daleko — ano více než nesmírně daleko, hochu můj!“
„Snad na konci země?“ … „Země nemá konce,“ odvětil Pointe Pescade vážným tónem. „Kdyby měla konce, nebyla by kulatou. Kdyby nebyla kulatou, neotáčela by se. Kdyby se neotáčela, byla by nehybnou, kdyby byla nehybnou …“
„Nuže, co tedy?“ tázal se Kap Matifu.
„Kdyby byla nehybnou, spadla by ke slunci!“
„A pak?“
„Pak stalo by se, co stává se neobratnému kejklíři, když dvě kule jeho ve vzduchu se setkají. Krak! Vše je roztříštěno, zmařeno, obecenstvo píská, žádá nazpět své peníze a nutno mu je vrátiti — a v ten večer se nevečeří!“
„Spadne-li tudíž země na slunce,“ tázal se Kap Matifu, „nebudeme večeřeti?“
A Kap Matifu ponořil se nyní v přemýšlení o hrozných následcích, jaké by katastrofa tato míti mohla. Usednuv do kouta a skříživ ramena na prsou, kýval hlavou jako porcelánový Číňan; nemluvil již ničeho, neslyšel ničeho. Jedna myšlenka za druhou v něm vznikala, pojíc se k předešlé vždy nerozumně a nelogicky. V hlavě jeho byl úplný zmatek, jediná směs.
V nitru jeho vše vířilo. Zdálo se mu, že letí vysoko, velmi vysoko, nesmírně vysoko…: tento výraz, jehož Pointe Pescade užil k označení vzdálenosti, líbil se mu velice a vryl se mu v paměť. Po té cítil, že se pod ním propast rozvírá, padal — do svého břicha, to jest do úplného prázdna.
Ubožák povstal jako slepý s rukama rozpiatýma ze svého sedadla. Málem byl by s výstupku spadl.
„Hej! hochu, co jest ti?“ zvolal Pointe Pescade, uchopiv druha svého za rámě a přitáhl ho, avšak jen stěží nazpět.
„Já … já … co mi jest? …“
„Ano, tobě!“ „Já … j á …“ mluvil nesouvisle Matifu, jenž však opět myšlenky své v soulad uvésti se snažil, „měl jsem provésti nesnadný
