„Nemám peněz u sebe, otče. Prosím tě, dej něco tomu hodnému muži.“
A hudebníku dostalo se takto tří nebo čtyř krejcarů, kterých nebyl by měl, kdyby se ho dívka nebyla ujala. Otec její, jenž byl velice bohat, neodepřel dříve snad z lakomství almužnu ubohému pěvci, náležel však k otrlým lidem, kteréž bída lidská nechává nedotknuty.
Po té kráčeli oba, otec i dceruška, s davy lidu k jiným budkám a divadlům, kde jevil se život neméně hlučný, kdežto guslaři rozptýlili se zatím v hostince sousední, aby příjem svůj v nápoje proměnili. Nešetřili peněz za číšky slivovice; hrdly cikánů stékala tato jako medovina.
Avšak všem těmto zpěvákům a provazolezcům pod širým nebem se produkujícím nedostalo se stejné přízně obecenstva. Mezi těmi, kdo nejméně lid lákali, byli dva akrobati, kteří marně snažili se, stojíce na výstupku na kvap zřízeném, diváky přivábiti.
Za výstupkem tím viselo plátno v křiklavých barvách dosti již ošumělé, na němž namalována byla vodními barvami zvěř v rysech fantastických: lvové, šakalové, hyény, tygři, mohutní hadi atd., prohánějící nebo svíjející se v krajinách nepravděpodobných.
V pozadí za touto plátěnou oponou zřízena byla malá aréna, zakrytá kolem kol starými plachtami, kteréž však měly množství děr, jež lákaly mnohý zrak zvědavý, aby se k nim přiblížil a vnitřek poněkud si prohlédnul. Následek toho pozorovati bylo na malém příjmu.
Napřed, na tyčích dosti slabě upevněných, přibito bylo nevkusné, hrubé prkno, na němž napsáno bylo uhlem těchto pět slov:
PESCADE a MATIFU,
akrobati francouzští.
Ve svém zjevu vnějším a nepochybně i ve svých vlastnostech duševních lišili se oba mužové tito od sebe tak, jak jen dva lidé různiti se mohou.
Jedině snad stejný jich původ pojil je tou měrou, že odhodlali se vydati se společně do světa, by podnikli v něm „boj o život“.
Oba byli z Provence.
