Jeden z těchto hudebníků, mladý muž, snědé pleti a černých vlasů, drže mezi koleny nástroj svůj, provázel i pohyby svými tuto píseň:
„Když cikánka zpívá
a myšlenky vzývá
ve veselý rej,
tu naslouchej, hochu, jejímu zpěvu,
však pozor před ní měj!“
„Když z dálky jen písně své zpívá
a při tom se tobě zrak její skrývá,
ten jiskrný zrak, to oko tak vlídné,
je srdce klidné —“
„Když cikánka zpívá
a myšlenky vzývá
ve veselý rej,
tu naslouchej, hochu, jejímu zpěvu,
však pozor před ní měj!“
Po těchto prvých slokách obcházel zpěvák, nesa nástroj svůj v ruce, od diváka k diváku, žádaje za dárek, jenž udělován byl mu v několika mincích stříbrných.
Příjem zdál se mu však dosti nepatrným, neboť vrátiv se na své místo, hleděl přízeň diváků získati zpěvem dalších slok:
„ Však jestli svou píseň ohnivou zpívá,
a při tom se tobě do očí dívá,
a rdějíc se luzně, směje se trochu —
jsi ztracen, hochu!
Když cikánka zpívá
a myšlenky vzývá
ve veselý rej,
tu naslouchej, hochu, jejímu zpěvu,
však pozor před ní měj!“
Jakýsi muž v stáří as padesáti neb pětapadesáti let naslouchal klidně zpěvu cikána, zdál se býti však málo dojat poetickými výlevy těmi, neboť sáček jeho až dosud zůstal zavřen. Nebyla to ovšem cikánka, jež pěla tu, hledíc naň svým „velkým černým okem“, nýbrž prostě velký, vytáhlý chlap, jenž byl tlumočníkem písně a citů její.
Muž onen chtěl již opustiti toto místo, aniž by zpěváku dárek udělil, když malé děvče, jež jej provázelo, jemu pravilo:
