„Marie!“ zvolal Ondřej Ferrato, „Marie! Vy víte, že dcera má nechová k vám přátelství ni úcty.“
„City její mohou se změniti, jakmile s ní budu moci promluviti.“
„Promluviti s ní?“
„Ano, přeji si tak!“
„A kdy?“
„Ihned! … rozumíte! — musím s ní mluviti … musí to býti … tento večer ještě …“
„Odmítám za ni tuto žádost!“
„Mějte se na pozoru, nevíte, co činíte!“ pravil Karpena hněvivým a povýšeným hlasem.
„Na pozoru se mám míti?“
„Pomstím se!“
„Nuže, pomsti se, můžeš-li, neb odvážíš-li se toho, Karpeno!“ odvětil Ondřej Ferrato, jenž rovněž se počal rozčilovati. „Tvých hrozeb se nelekám, jak zajisté víš. A nyní odejdi, nebo tě vyhodím!“
Krev zpěnila se Španělovi v těle. Chtěl se již vrhnouti na rybáře, avšak ovládl svůj hněv a otevřev prudce dvéře, kráčel přes velkou síni přímo ke dveřím domu a vyšel ven, nepromluviv již ani slova.
Sotva byl odešel, otevřely se dvéře jizby sousední a hrabě Sandorf, jenž celý hovor byl vyslechl, pravil Ondřeji Ferratovi hlasem přitlumeným:
„To jest onen muž, jenž nás strážmistrovi vyzradil. Zná nás. Viděl nás, když jsme vystoupili na břeh průplavu limského. Sledoval nás nepochybně až do Rovinje. Ví zajisté, že jste nám v domě svém poskytl útulku. Prchněme proto okamžitě anebo jsme ztraceni … a vy též!“
Poslední úsilí v posledním zápasu.
Ondřej Ferrato nepromluvil. Nevěděl, co by hraběti Sandorfovi odvětil. Jeho krev korsická vřela v něm. Zapomněl obou uprchlíků, pro kteréž byl se dosud tolik odvážil. Myslil již jen na Španěla, zraky svými viděl již jen Karpenu!
„Bídník! bídník!“ zvolal konečně. „Ano! On ví o všem! Jsme v jeho moci! Měl jsem to ihned pochopiti!“