Četa strážníků kráčela však kolem domku rybářova, ani se tu nezastavivši. Hrabě Sandorf a Štěpán Bathory tudíž v domku rybářově měli se za bezpečny aspoň pro několik hodin nočních.
Dům ten vystavěn byl mimo město, as pět set kroků ode zdí městských za přístavem na vrstvě skalní, jež vztyčovala se nad břehem. Nedaleko od místa toho bily vlny mořské o skalní břehy; moře zdálo se na obzoru býti toliko oblohou k němu se sklánějící ohraničeno. Na jihozápadu, v mírném zaokrouhlení, vnikalo do moře předhoří, jehož záhyb tvoří nevelkou rejdu rovinjskou.
Přízemní domek se čtyřmi jizbami, z nichž dvě vpředu, dvě vzadu se nacházely, a kůlna pokryta šindelem, v níž ukryto bylo nářadí rybářské, tvořily celý majetek Ondřeje Ferrata. Lodice jeho byla as 30 stop dlouhá a opatřena vysokým stěžněm a plachtami, hodila se výborně pro rybolov. Nepoužívalo-li se jí, byla uvnitř vodou naplněna a mezi skalisky ukryta; dostati se k ní bylo možno jen pomocí malé kocábky, jež jinak bývala na břeh vytažena. Za domem byl polokruhový ohražený prostor, v němž mezi olivami a morušemi rostly zeleniny. Živým plotem oddělena byla zahrádka tato od potůčka, sotva šest stop širokého.
Takým byl skromný, pohostinský příbytek, do něhož prozřetelnost uprchlíky uvedla, takým byl hostitel, jenž svobodu svoji v nebezpečí vydával, aby jim útulku poskytnouti mohl.
Sotva se dveře za nim zavřely, rozhlížel se hrabě Sandorf a Štěpán Bathory po jizbě, do níž je rybář nejdříve uvedl.
Síň tato byla v domku největší a opatřena nábytkem u velké čistotě udržovaným, což svědčilo o vkusu a pečlivosti bedlivé hospodyně.
„Především — pojíte něčeho?“ tázal se Ondřej Ferrato.
„Ano zmíráme hlady,“ odvětil hrabě Sandorf. „Po dvanáct hodin nepojedli jsme ničeho.“
„Slyšela jsi, Marie!“ zvolal rybář.
Ve chvíli na to prostřela dívka na stůl bílý ubrus, přinesla dva ubrousky, solené maso vepřové, sušenou rybu, chléb, láhev domácího vína a dvě sklenky. Lampa „veglione“ zvaná (to jest lampa olejová s třemi knoty a plaménky) osvětlovala jizbu.
Hrabě Sandorf a Štěpán Bathory usedli ihned ku stolu; síly jejich byly již vyčerpány.
„A vy?“ tázali se rybáře.
„My již večeřeli,“ odvětil Ondřej Ferrato.
Vyhladovělí shltali — to jediné jest slovo vhodné — záhy jídlo, jež jim tak upřímně a dobrosrdečné bylo nabídnuto.
