„Příteli,“ děl hrabě Sandorf, „rcete mi laskavě, jak jmenuje se toto město?“
„Rovinj.“
„A ke komu právě vstupujeme?“
„K rybáři Ondřeji Ferratu.“
„Poskytl by nám Ondřej Ferrato útulek pro tuto noc?“
Ondřej Ferrato pohledl na oba muže, přistoupil ke dveřím a zpozoroval odtud četu strážníků, kteří se právě na rohu přístavní zdi objevili. Uhodl nepochybně, kdo se pohostinství jeho dovolává a seznal, že by uprchlíci byli ztraceni, kdyby otálel prosbě jejich vyhověti.
„Vstupte!“ pravil.
Uprchlíci váhali však práh překročiti.
„Příteli,“ pravil hrabě Sandorf, „odměna pěti tisíc zlatých vypsána jest tomu, kdož vypátrá a vydá odsouzence, kteří prchli z věže Pazinské!“
„Vím o tom.“
„A káznice hrozí tomu, kdo by je u sebe ukryl.“
„Vím taktéž o tom!“
„Mohl byste nás vydati…“
„Řekl jsem, byste vstoupili, vstupte tedy!“ odvětil rybář.
A Ondřej Ferrato zavřel za sebou i za uprchlíky dveře právě v okamžiku, kdy četa strážníků již kolem domu kráčela.
V domku rybářově.
Ondřej Ferrato byl Korsikán, rodem ze Santa Manzy, malého to přístavu v okresu sartenském, jenž leží za výběžkem jižní části ostrova.
Přístav ten, jakož i přístav bastijský a přístav města Porta Vecchia jsou jediné přístavy na tomto východním pobřeží Korsiky, kteréž as před 1000 lety bylo rozerváno, nyní však, stálým účinkem proudů mořských a omíláním vln vždy více se vyrovnává předhoří a výběžky se otupují, zálivy se zanášejí, rozsedliny se vyplňují.
Tam v Santa Manze, na úzkém pruhu moře mezi Korsikou a územím italským, někdy až mezi skalinami průlivu sv. Bonifáce
