tázal se tak s nemalou obavou. Kdyby četníci prohledali tento polozřícený dům, nalezli by zajisté osoby v něm ukryté.
A četa jich tu skutečně stanula. Strážmistr ji zastavil. Dva četníci a on sestoupili s koně, ostatní zůstali v sedle.
Těmto dán rozkaz, aby projeli krajem, s průplavem limským sousedícím, aby jej prohlédli, a na to aby se vrátili ke dvorci, kdež budou do sedmi hodin večer očekáváni.
Čtyři četníci na rozkaz tento ihned odjeli. Strážmistr a druzí dva četníci přivázali koně své ke mříži, jež dvorec obkličovala. Pak usedli venku a rozhovořili se. Uprchlíci mohli ze svého úkrytu vše slyšeti, co četníci mluvili.
„Dnes večer vrátíme se do města a obdržíme tam rozkazy pro noční službu,“ odvětil strážmistr na otázku jednoho z četníků.
„Snad dojdou telegraficky z Terstu již nové zprávy.“
Město blízké nebylo tudíž Terst: hrabě Sandorf si to dobře vryl v paměť.
„Nemohlo by se státi“ prohodil druhý četník, „že uprchlíci, co je tuto hledáme, obrátili se směrem opačným a dostihli již pobřeží zálivu kvarnerského?“
„Jest to ovšem možno,“ odvětil prvý četník, „neboť pobřeží ono zdálo se snad uprchlíkům skýtati větší bezpečnost, než tyto břehy.“
„Učinili-li tak,“ doložil strážmistr, „vydali se rovněž v nebezpečí, že budou vypátráni, neboť celé pobřeží jest střeženo od jednoho konce země ke druhému.“
Druhá věc, jež musila býti zapamatována: hrabě Sandorf a jeho druh nalézali se tedy ještě na západním pobřeží Istrie, na břehu moře jaderského, a nikoli na pobřeží protějšího zálivu, jenž sahá až ke Rěce a hluboko do země vniká.
„Po uprchlících pátrati se bude zajisté i v solivárnách piranských a koperských,“ pokračoval strážmistr, „neboť lze se snadno v nich ukrýti, bárky se zmocniti a pak Jaderské moře směrem k Benátkám nebo ku Rimini přeplouti.“
„Byli by lépe učinili, kdyby byli zůstali v žaláři!“ odvětil jeden z četníků s filosofickým klidem.
„Ovšem,“ dodal druhý, „dříve nebo později budou přece vypátráni, jestliže mrtvoly jejich nebudou z Foiby vyloveny! Byl by aspoň již všemu konec a my nemusili bychom se v takovém vedru za nimi honiti!“
„A kdo ví, zda skutečně již není všemu konec?“ odvětil strážmistr. „Foiba snad sama vykonala popravu. Odsouzenci nemohli zvoliti v době rozvodnění potoka horší cestu k útěku!“
