čejně zdobí oděv obou pohlaví. Dělníci oděni byli mnohem jednodušeji, nesli pytle na zádech a v ruce měli hole. Šli dle všeho do práce do blízkých soliváren.
Někteří, přišedše před opuštěný dvorec, stanuli na chvíli, ano usedli na práh dveří. Hovořili hlasitě a velmi živě, avšak jen o věcech, jež týkaly se jich zaměstnání.
Oba uprchlíci, schouleni v koutě, naslouchali pozorně.
Snad již tito lidé zpraveni byli o jejich útěku a mluvili o něm?
Snad prohodí i několik slov, z nichž hrabě Sandorf a druh jeho budou moci seznati, ve kterém kraji Istrie se octli?
Leč ani slova nebylo o tom proneseno, bylo tudíž nutno, obmeziti se na pouhé domněnky.
„Tito venkované nezmiňují se o našem útěku,“ prohodil hrabě Matyáš Sandorf, „nevědí dosud as ničeho o něm!“
„To ovšem bylo by důkazem,“ odvětil Štěpán Bathory, „že jsme již dosti daleko od pevnosti vzdáleni. Nepřekvapuje mne to ovšem, pomyslím-li na rychlost proudu, jenž pod zemí nás unášel.“
„Ano, tak tomu as jest!“ odvětil hrabě Sandorf.
Avšak za dvě hodiny na to slyšeli, jak nějací dělníci, jdouce kolem dvorce, aniž se tu zastavili, mluví o oddělení četnickém, kteréž před branou městskou byli spatřili.
Před branou kterého města? … Dělníci je nejmenovali.
To, co tuto slyšeli, musilo však uprchlíky znepokojiti. Jestliže četníci ve větším počtu procházeli krajem, bylo nepochybno, že je stíhají.
„A přece,“ pravil Štěpán Bathory, „musilo se z okolností, za kterých jsme uprchli, souditi, že jsme zahynuli. Podivno tudíž, že nás pronásledují…“
„Nebudou nás pokládati za mrtvé dříve, dokud nenaleznou naše mrtvoly,“ odvětil hrabě Sandorf.
Nechť tomu tak či onak, nebylo již pochyby, že policie vyvíjela horlivou činnost a že po uprchlících pátrala. Rozhodli se proto, zůstati ve dvorci skryti až do noci. Hlad je opět mučil, leč přes to neodvážili se opustiti svoji skrýši a — dobře učinili.
As o páté hodině odpolední dupot koní zazněl na cestě, po níž se četa jezdců ke dvorci blížila.
Hrabě Sandorf, jenž schýlen doplížil se až ke vratům dvora, vrátil se rychle ke svému druhu a vtáhl ho do nejtemnějšího kouta sklepení. Tam ukryli se oba pod hromadou lupení a chovali se zcela tiše. Půl tuctu četníků, vedených strážmistrem, jelo po silnici smírem k východu. Zdaliž se ve dvorci zastaví? Hrabě Sandorf
