Tato stránka byla zkontrolována
87
a neohledne, nehne se.
A nad srázem tím nese se
na roztažené peruti
obrovský orel bez hnutí,
jak byl by v modro nebes vbit.
A druhý se jak tečka kmit
a roste, roste, již se mih
kol prvého a v obloucích
se graciesně stíhají.
Je horko. Vzduchem mihají
se vrstvy rozvlněných čar.
A tiše sníš. Oh, jaký dar
je tohle snění! Zrak tvůj mdlý
ty barvy všecky zrcadlí:
vzduch, zeleň, skálu, nebesa;
v tvůj sluch směs tonů poklesá:
zpěv cikád, zvonky, koňů dept,
kol praskání i stromů šept –
však jinak pranic nežiješ,
ba, necítíš, že tady jseš…
Klus koní přestal. Krokem jdou,
neb cesta příkrou výšinou
začíná stoupat. Do dáli
se časem výhled odhalí:
