Stránka:Josef Svatopluk Machar Vylet na Krym.pdf/83

74

I verše zacituje, měkké verše,
jež psal – jen pár verst odtud blíže moře –
Alexěj Tolstoj, poet zbožňovaný
vší ženskou Rusí; kloní při tom hlavu,
ta sladká hudba dosud dojímá ji
jak před léty, když byla dívkou snivou.

(Muž její, rozšafný a vážný sudí,
už na druhý rok věčným spánkem dřímá
pod bílým kamenem tam v dálné Moskvě.)

O Moskvě mluví, Petrohradu, lidech,
kostelích, divadlech a obrazárnách –
a všecko zvolna, abych porozuměl.

Sbor svěžích hlasů slyšeti sem z blízka,
jichž zdvih a pád kol klepot připomíná,
to z Oleizu, ze školy, kde děti
Tatarů učí se moudrosti prvé
po způsobu svém.

Poodhrneš chvilkou
verandy plachtu: jaké jasné nebe!
A moře, moře, moře, velké moře
úsměvné, svěží, modře rozčeřené
s tím milionem blesků roztříštěných
v dál, v šíř se táhne…

Bozi, jaké ráno!