Tato stránka byla zkontrolována
70
své stromky zkoumá, zahradníkům káže
to, ono; slabé stonky sama váže
k podpěrným kůlům; raduje se denně
z cestiček písčitých i ze zeleně –
hold přírodě té milované skládá.
Se správcem sama účtuje si ráda
a plat odpustí nájemnému lidu,
když neúroda rodí v kraji bídu.
Tak žila… Když pak hrozná Revoluce
jak bouře snesla v život ten se prudce,
vše smetla, zvrátila a rozdupala
a v trosky teplou krví Nihil psala –
odešla z žíti plna ošklivosti
a s tichým steskem k mrtvé minulosti…
*
Madame Naděžda tmavé oči má,
antický účes trůní nad nima,
a v slunci hraje vlas ten havranní
nádechem lesklé mědě na skráni;
má bílé ruce, každý prst ten – div –
životem vlastním zdá se býti živ,
má rudý šat, to hedvábný je kment
a províjí jej zlatý ornament.
