a v jehož středu vodotrysk se tříští;
zem kamenná se mosaikou blýští,
tvé sandály se na ni tiše kladou,
a vstoupíš v peristyl: tu stojí řadou
v čtverhranu sloupy, až k těm hlavám jejich
od země vzhůru rudých ve peřejích
se vlní růže, kvetou, zeď to živá,
dech omamný z ní těžkým proudem splývá
a nutí snít.
Ty růže milovala.
Zde byla ráda. Její rudá palla
se dobře v červeni té odrážela.
Ta zlatými se květinami skvěla,
jež umně stkaly na hedvábném kmentu
osmáhlé otrokyně z Orientu,
nádherné, štíhlé, dar to prokonsula.
Ze šatu toho jemná vůně dula
a tkvěla všude, kudy prošla v letu.
A žila. Dělaly jí toilettu,
ji koupaly a česaly jí vlasy,
stůl vystrojily – potom usedla si,
čtla Ovida či verše Catullovy,
neb Petroniův svižný román nový,
i listy psala, vtipu pravé skvosty,
vzdáleným známým, přijímala hosty,
Stránka:Josef Svatopluk Machar Vylet na Krym.pdf/74
Vzhled
Tato stránka byla zkontrolována
65