Tato stránka byla zkontrolována
47
XI
Sestárlá a zbičovaná
zasmušilá eremitka
vyšla z temna skrýše svojí,
z pozemského očistce:
duše moje sedí v zraku.
Miluje ty hravé vlny,
bílé slunce, dálný obzor,
nekonečnou oblohu ―
A to teplé světlo proudí
dolů, v temnou skrýši její,
ozařuje, vyzlacuje
mučidla tam příšerná,
skrvácené, uzlovaté
biče starých upomínek,
skřipce marných tuch a přání
lůžko hoře kamenné,