Tato stránka byla zkontrolována
16
II
Jak starých odraných slípek řad
nesoucích tupě svou bídu,
stojí tu skupiny bědných chat
ve fatalistickém klidu.
Splácány z hlíny a ze slámy,
pár shnilých kryje je došků;
stěny si zívají děrami
a každá kloní se trošku.
Jen zlaté terče slunečnic
velikých, zářících, lepých
hrdě se dívají slunci v líc ―
bolestně zoufalý přepych!
U plotu spadlého vychrtlý pes
vyje si protáhle v pole ―
jedna jak druhá je taková ves,
takové neštěstí holé!