Tato stránka byla zkontrolována
S BOHEM…
Loď rozjela se do modrého moře.
Zavlály šátky, čapky zamávaly –
nuž, s bohem, s bohem! Rozvířená brázda
pod zádí lodi šuměla, a kruhy
se rozbíhaly po přístavu k břehům –
buď s bohem, s bohem, sladká Jalto moje!
Já ve své duši uzavřel jsem tebe
a odnáším tě pod chladnější pásmo.
I ty, můj břehu, marně plyneš na zad
a marně chceš mi navždy unikati –
jen očím prcháš, v duši jsi však zavřen,
je plna tebe, celý kraj v ní nesu
a nevydám své carství jenom Smrti.
Tak podržím tě, jak tě nyní vidím,
tvou ukrutnost, můj drahý, zvrátím v nivec,
neb luznějším ses nejevil mi nikdy,
jak v této chvíli, když mi s bohem dáváš.
Tak nikdy nejásaly tvoje barvy,
tak nikdy nevýskal si vzduch tvůj zlatý,
a modřeji se nezasmálo nebe
