Při kontrole této stránky se objevil problém
133
je nemoc trápí, bída; těší se
z teplého slunce; verši zpíjí se
dle vkusu svého – vše nám společno
v té krátké mžiklé žití vteřině…
A před tváří té věčné oblohy,
věčného moře, věčných prostorů
pod mrazným světlem bílých věčných hvězd
v nich jedině jsem cítil nejbližší,
jichž los je na vlas stejný jako můj –
já přes moře k nim spínal ruce své,
jim odpouštěl, jich odpuštění ždal…
