Tato stránka byla zkontrolována
SAVELIJ
Prostičký mužík. Za stříbrných nocí
mých soudruh potulek … Jak rád se dívám
do jeho průhledné a měkké duše,
když cestou jdem, jež plyne cypříšemi,
snícími v tichém zamodralém temnu,
kde nic se nehne, na lávce kde chvilkou
postava tmavá jeví se ti pouze
— to Tatar, jenž si nevšimne tě, čeká,
až černooká krasavice jeho
se z noční lázně navraceti bude —
kdy ticho v dáčích, krokem naším vzbuzen
pes štěkne si, pak zas jen hvězdy šumí
a moře dýcháním jim odpovídá.
Můj Savelij má rodnou svoji vísku
daleko v dáli, celý týden cesty
širokou Rusí, v kurské gubernii;
ctí boha, cara, víru pravoslavnou;
bůh povelí-li, dá za cara žití,
car pokyne-li, tornistru si vezme
a půjde hájit pravoslavnou víru.
Tak Savelij bez mudrování cítí,
