výminkami nadchnuto tehdejším duchem času hledalo v tom jakési vyznamenání a přednost, když při veřejných zkouškách mohlo podat jakýsi důkaz, že se přičinilo svým žákům vtlouci drobet té němčiny, třebas i dosti bídně, neb bylo jisté, že dojde pochvaly nerozumných rodičů, často i pochvaly samého pana vikáře, přítomného zk[O]ušce. Znal jsem jednoho vikáře, který při veřejných zkouškách tak zvaných trivialných škol nevěděl předvolanému žáku k tabuli nic jiného diktovat nežli následující větu: „Když šest hodin bilo, tak sněhu přibylo, až bylo všecko bílo“ a to samé opakoval v každé škole a každého roku. Aby se byl ale žáka ptal na pravidlo, proč se píše široké i, toho času zvané ypsilon, neb úzké, to ale opomenul. Uditel znaje dobře choutky pana vikáře, vědě, že tato otázka bude následovati, připravil své žáky k tomu, že tuto větu z většího dílu vždy správně na tabuli napsali. Toho času, když naše materská řeč v té míře (sezanedbávala a takořka v městech (v] opovržení byla, bylo po venkově mužů osvícených a horlivých národovců pozřídku, kteří by byli [...]
V době takovýchto poměrů nastoupil jsem já gymnasialní studie v roku 1817 s dobrým
10
