kteří k vojenskému stavu docela tělesně neschopní, jeden byl šilhavý, druhý přihrblý, třetí s křivými noh[ami], a konečně jeden docela krátkozraký, jmenovitě to byl Kocián, již ze studentských dob známý co český básník, vydal celou sbírku dosti obšírnou českých básní. Musím tu podotknout, že byl též tímto osudem stižen pozdější P. Schmidinger, můj vroucí přítel, známý to po celých Cechách co horlivý a obětavý vlastenec, který si o Matici českou vydobyl se svýma sbírk[ami] velkých zásluh. Jda k polední době po Staroměstském náměstí, spatřil jsem skládati vojenskou přísahu mých kolegů u strážnic[e] toho času stojící naproti paláce Kinského. Věděl jsem, že na mne čeká stejný osud, a domnívaje se, že tomu ujíti mohu, když se z Prahy vzdálím, neb toho času platilo „kdo uteče, ten vyhraje“, odebral jsem se bez meškání k domovu. Asi po čtrácti dnech mého pobytu doma přišel na tehdejšího purkmistra přísný rozkaz, aby mě do Jičína dostavil k odvodu. Rodiče se kojili nadějí, že jsa nadmíru tělesně slabý budu uznán k vojsku neschopným. Vzdor mé slabosti stal jsem (se) vojákem u pěšího pluku Lilienbergova. Vojenskou přísahu jsem skládal společně [s] několika
34
