o nějaké mapě ve škole nebylo ani řeči. Během půlletí nezkoušel žádného žáka, a když ku konci půlletí zkoušel pro třídu, ptal se doslovně každého po německu: „Was willst, erste oder Eminenz.“ Dvojky nedával. Ten kdo se vyjádřil pro eminenc, musel vše, co v učební knize pro jedno půlletí se přednášelo, od počátku až do konce odříkat nazpamět. Otázky nedával žádné a říkával jen „so fang an“, a když některý zůstal vězet, tu dal jen slovo. Tímto způsobem vydobyl jsem si v první třídě ze zeměpisu též eminenc.
Školní kázeň se udržovala se vší přísností, v létě jsme se koupávali jen podtají a prozradilo-li se na některého, že se v Labi neb ve Orlici koupal, utržil si za tuto smělost dvojku z mravů.
Toho času bylo zvykem na gymnasiích venkovských v třídách gramatikálních titulovat žáky s du a můj profesor, starý Wihan, nám hrozil, že nebude-li ve škole patřičné ticho, že přinese do školy „štaberle“, a druhý den byla i rákoska skutečně ve škole, kterou i upotřebil, ba i tak dalece se zapomněl, že vzal ruku jednoho záka, který si v lavici s něčím hrál, a se stříbrnou pikslou – byl velký šňupák – tloukl do kotníků, až mu ruka zmodrala.
14
