berni na 6 let prominul. Paprocký, jenž oheň ten na r. 1393. klade, doložil, že páni a rytířstvo, jež měli toho dne právě soud zemský, sotva s deskami zemskými z ohně vyšli a že též mnoho lidí v něm zahynulo.
O markraběti Jodokovi se píše, že prý byl nejučenějším knížetem své doby, k čemuž ovšem podobalo se, neboť požívaje z mládí obzvláštní lásky svého vznešeného strýce císaře Karla IV., záhy k naukám veden byl a miloval literaturu. Ale skrblivost jeho převýšovala všechny ostatní náklonnosti. Když se strýc jeho Sigmund králem Uherským stal, chtěl na něm markrabství Braniborské vylouditi, jakkoli dle ustanovení Karlova Jan Zhořelický bližší na ně právo měl; a skutečně vystoupil r. 1388. co markrabě Braniborský a kurfirst Německý. Téhož samého roku odevzdal jemu také král Václav vojvodství Lucemburské z příčin neznámých.
Na počátku r. 1387. odebral se biskup Olomucký Petr III., řečený Jelito do své otčiny, města Lanškrouna, nemocen a zemřel tam ještě téhož roku dne 13. února, načež v klášteře Augustinském v Lanškrouně, jejž založil, slavně pohřben jest. Třináct let byl biskupem Churským v Grisonii, 4 leta biskupem Litomyšlským, 8 let arcibiskupem Magdeburským a 6 let církev Moravskou spravoval.
Když se takto Olomucká biskupská stolice uprázdnila, usilovali Jošt a Prokop markrabata Moravská, aby na ni dosedl bratr jejich Jan Soběslav, biskup Litomyšlský, čemuž však na odpor se postavila kapitola Olomucká, obávajíc se známé jejich skrblivosti, že když Jošt prvé již statky duchovní zkracoval, že by tak ještě více činiti mohl, když by jeho bratr biskupem Olomuckým se stal. Na žádost kapitoly papež Jana Soběslava za biskupa Olomuckého nepotvrdil, ale učinil jej patriarchou Aquilejským, kdež však r. 1394. dne 12. října na hradě Videmském násilnou smrtí sešel. Markrabě Jodok
