náměstí, nepochybně jméno své. Dům purkrabský (nyní městská zastavárna) sloužil od nepamětných dob k veledůležitým úkonům úřadu purkrabského, jenž vedl dohled na pořádek sněmovní.
Když se Jan, bratr císaře Karla IV. markrabětem Moravským stal, propůjčil listem dne 3. března 1352. v Brně daným městu Olomouci práv Magdeburských[1], aby nemusili Olomučané, jako již prvé za hranicemi markrabství práva hledati; i nařídil, aby potomně Uničov, Litovel, Šumberk a jiná města Moravská, kteráž se posud právem Magdeburským spravovala, naučení brala u rady Olomucké. Kromě toho udělil markrabě Jan také některá jiná privilegia pro zvelebení obchodu — sám však co markrabě nemnoho v Olomouci se zdržoval, ale sídlil nejvíce na hradě Špilberku u Brna.
Roku 1350. založil Jan, bohatý měštan a obchodník Olomucký[2] na Předhradí u sv. Ducha chudobinec, v němž 10 chudých měštanů a též tolik žen kromě oděvu 6 haléřů denně obdrželo. Několik let později povstal opět špitál téhož jména pro opuštěné nemocné, především služebné s kaplí na předměstí.
Za panování markraběte Jana zažila Olomouc zlatých dob stálého míru; on sám byl Olomučanům velmi nakloněn a podporoval je všemožně. Městu popustil celé mýto (Umgeld), aby z výnosu téhož ulice a prostranství dlážditi mohlo; a ustanovil, že každý povoz s vínem aneb jiným zbožím na příklad s olovem, mědí, kamencem, Pražský groš, povoz s voskem dva, se solí
- ↑ Právo Magdeburské obdržela obec Olomucká od rady Vratislavské, která si odvolání z něho vymínila. Dotyčná kniha zachovala se v listovně magistratualní dosud.
- ↑ Toho času neužívali občané žádných příjměni ještě, alespoň ne všichni, a rozeznávali se kromě jména křticího buď rodištěm svým, nebo zvláštní známkou obydlí, neb nápadnou zvláštností neb vadou tělesnou atd.
