pomocné, jež král Václav sebrav a s Bedřichem Rakouským se spojiv, přímo k Olomouci vedl.
Jaroslav pak příhodnou dobu vyčkav, vyrazil dne 24. června 1241. v noci neobyčejnou tmou podporován z brány ven a přepadl ležení Tatarské tak neočekávaně, že prvé než z překvapení svého se probrali, velikou část jich posádka pobila. Vůdce Pajdara Jaroslav vlastní rukou skolil.
Porážka musila býti veliká, neboť hned potom vyzvedli Tataři stany své a dali se rychle na útěk; k těmto přidružila se druhá horda z pod Hostýna a třetí od Brna; všichni ubírali se pak, hnáni jsouce králem Václavem a Bedřichem Rakouským k hranicím Uherským, kdež oni, kteří nezahynuli na Moravě, v Uhřích k hordě Bata-chána pospíchali, kdežto ještě delší čas od jednoho konce k druhému se proháněli a plenili. Teprv ku konci měsíce března r. 1242. opustili země Uherské. V Rusi však pevně se usadili a po dvě stě let drželi tuto východní vlasť slovanskou v krutém otroctví.
Tak odvráceno jest hrdinstvím Čechů a Moravanů největší nebezpečenství, které kdy od východu na západní křesťanstvo se řítilo; Olomouci přísluší ta nepomíjitelná čest, že se o její zdě neodolatelná síla tohoto hrůzného nepřítele roztříštila a ona ochrannou se stala baštou celé západní Evropy. Král Václav ale nelenil odměniti udatné měšťanstvo Olomucké, které nemálo přispělo k tomuto vítězství. Diplomem ze dne druhého listopadu 1241. obdržela Olomouc následující práva:
1. Má Olomouc na věčné budoucí časy zůstati jediným hlavním městem Moravy a protož:
2. ode dneška ve svém znaku míti vzhůru vztyčeného, v pravo hledícího, stříbrnými a červenými kostkami posetého, korunovaného orla s rozprostřenými křídly v modrém markrabskou čepicí ozdobeném štítu;
