jali se obléhati město. Než zde zlomena jejich dotud neodolatelná dobývací síla.
Marné bylo jejich namahání ztéci hradby pevné a udatně bráněné; marné také jejich lákání, vyvábiti posádku Olomuckou ven, aby ji v šírém poli potříti mohli. Udatní vojínové setkání s Tatary v poli otevřeném ani dočekati se nemohli, planouce hněvem a neodolatelnou mstou proti vrahům bratří svých, jež viděli hanebně vražditi před klášterem na Hradisku a hlavy jejich na tyčích nabodnuté, potupně nositi kolem města. Ale opatrný Jaroslav nedal se vylákati ven, znaje ohromnou přesilu a výtečnou bojovnosť nepřítele; raději snášel reptání ba konečně i vyhrůžky nesmyslných obleženců, jež váhání Jaroslavovo nedůstatku jeho rozhodnosti a udatnosti připisovali.
On však vyčkal času. Nepřítel vida že obležení úplně tiše se chovají, což bázni připisoval, uzavřel, hladem vymořiti je; zatím ochabl v opatrnosti i rozptýloval síly své, vyjížděje do bližšího i vzdálenějšího okolí na plen. Silné oddělení vyrojilo se z ležení ku straně polední na Brno, kdež však také nic nepořídilo, leč že strašně poplenilo okolí. Jiní houfové drancovali bohatou Hanu okolo Hulína a Holešova. U Dřevohostic vrazili na ozbrojený zástup Moravský, svedli s ním bitvu a stíhali jej až na nedaleký vrch Hostýn, na nějž již dřív obyvatelé z okolních míst byli utekli, zásekami a příkopem na něm se ohradivše.
Třemi proudy hnali se Tataři na chlum, nepřehledné bylo množství jich; než malý hlouček chrabrých Moravanů udatně se bránil a šťastně odrážel příkopem a přes náspy neodolatelně postupujícího nepřítele. Ale snad by byl přece podlehnouti musil, kdyby neočekávaná pomoc s hůry i lidská v době rozhodné nebyla přispěla. Silný příval a hrůzné blesky bily v stany Tatarské, šíříce tam zmatek a strach. Zatím blížilo se vojsko
