Polska neměla tou dobou krále, celá země byla rozdrobena mezi mnohá malá knížata z rodu Piastovců, nemohla tedy vydatného odporu činiti. Tataři zaplavili jako kobylky širé Polské kraje, dobyli napřed Lublín, pak Závichostě, Sandomíř a objevili se dne 27. března před Krakovem. Nalezše tam domy bez obyvatelů, neboť Boleslav Stydlivý, kníže Krakovský a Sandomírský i z obyvately před nimi uprchl do Tater, zničili dne 31. března v neděli velikonoční celé město plamenem. Od Krakova obrátili se do Slezska; což když král Václav uslyšel, vytáhl dne 7. dubna 1241. z Prahy v čele 40.000 bojovníkův Českých a 6000 Německých, kteří konečně z Němec k němu přirazili a obrátil se s nimi přes Žitavu do Dolního Slezska, kde Tataři již na Lehnici táhli.
Avšak Jindřich Pobožný, kníže Vratislavský a Lehnický, nesečkav příchodu krále Václava podstoupil již 9. dubna bitvu s Tatary na tak řečeném Dobrém poli (Wahlstatt), asi hodinu cesty od Lehnice. Byla to bitva strašlivá a nad míru krvavá: Jindřich Pobožný a Boleslav poslední Děpoltic z rodu Přemyslova, jenž ve vyhnanství žil u knížete Jindřicha a po boku jeho bojoval, padli. Porážka Slezanů byla úplná a král Václav od bojiště ještě den cesty vzdálen. Tataři však vědouce o jeho tažení, odvrátili se od dalšího tahu do Němec a obrátili se ku Krkonošům. Nadarmo však pokoušeli se po celé dvě neděle, proklestiti sobě cestu skrze Krkonoše, protož obrátili se k Moravě, plenivše opět po celý týden okolí Opavské.
Přípravy, jež král Václav na Moravě proti Tatarům učinil, byly též důkladné; tehdy byli tu královští hradové dílem již i s městy hrazenými: Olomouc, Brno, Hradec u Opavy, Přerov, Úsov, Veveří, Znojmo, Vranov, Bytov, Jemnice, Mohelnice, Hrádek u Znojma, Divice u Mikulova, Podivín, Hodonín, Břeclav a hrazená města
