Stránka:Josef Kramář - Olomouc, královské hlavní město Moravy (1881).djvu/134

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
— 126 —


Přemysl Otakar II., mladší, obdržel úděl Olomucký a usadil se na hradě Julianském.


Nastal osudný rok 1241. Bezčetné hordy loupeživých Mongolů čili Tatarů valily se Rusí do Evropy a žádný odpor nebyl s to, odolati jejich návalu, jenž před sebou vše porážel. Stálé vítězství a ukrutné barbarství zprovázelo jejich tažení, neboť prý přísahali záhubu veškerému křesťanství. Hrůza předcházela jejich kroky a neslýchaný zmatek zmocnil se obyvatelů, když tato divá lůza den po dni hloub a hloub do srdce Evropy vnikala. Marné však bylo volání ohrožených krajin o pomoc. Západní Evropa nezdála se sdíleti strach, jenž pojímal krajiny nebezpečí bližší. Tato cituprázdná netečnosť dá se jen tím vysvětliti, že krajiny dosud zaplavené, zpustošené a nejblíže ohrožené vesměs byly krajiny Slovanské a že není a nebylo nikdy příkladu v dějinách, aby byli Němci aneb jiní národové kdy pomahali Slovanům, ale opak toho mnohdykrát. Protož marné bylo i prošení krále Václava o pomoc u Němců sousedních.

Nezbylo nic, než pomahati sobě prostředky vlastními; učinil tak a šťastně to provedl.

Celá Polska téměř a Uhry byly již popleněny, neboť proud Tatarů rozdělil se po vypálení Kyjeva na dvě strany, z nichž jedna část severně k Polsce, druhá jižně do Uher se obrátila. Uherský král Bela opomenul opatřiti hranice své proti těmto vetřelcům, kteří podivuhodnou rychlostí se blížili, dne 12. března 1241. již uherského palatina na hlavu porazili, 17. března Vacov vypálili a na počátku dubna rozhodnou svedli bitvu s jádrem vojska Uherského, asi 6 mil před Tokají, kdež Uhři na hlavu poraženi a král Bela jen rychlým útěkem život svůj zachránil.