O klukovi, který se tuze bál pana doktora
To vám byl jednou takový kluk, no, protivný kluk to byl, takový protivný, že by se mohl jmenovat Protislav a mohli by ho také volat Proťa nebo Protík, a ten kluk se tak tuze bál pana doktora. Jindy, ha, jindy, to dělal hrdinu, draka prý že by se nebál, obra že by přemohl, loupežníka že by bacil kamenem a ani trochu že se nebojí kominíka; ale otevřít na pana doktora pusu a ukázat mu jazyk nebo mandle, to se bál. To ho živou mocí nemohl nikdo přinutit, aby se nebál a pusu pořádně otevřel! Ale tomu klukovi se jednou začal kazit zoubek. Tak s ním šli k panu doktorovi, aby mu ten zoubek spravil a zaplomboval. Ale kluk se tak bál, že nechtěl otevřít pusu. Ne a ne a že ji neotevře, bránil se až hanba, a tak mu pan doktor nemohl ten zoubek spravit a šlo se s nepořízenou domů. Ale co pak bylo! Zub se kazil čím dál víc, bolel, dělala se v něm pořád větší a větší díra, ale kluk ne a ne a že se pana doktora bojí a že pusu neotevře. Díra v zubu byla čím dál tím větší a pořád větší a větší, až se z ní udělala hotová propast. A ten kluk se jednou při chůzi nějak nešikovně ohlédl a nedal pozor na cestu, a tak klopýtl a bác! už tu byl malér: spadl do té jámy, co měl v zubu, zmizel v ní, byl pryč a ztratil se.
Ano, docela se v ní ztratil, kluk byl pryč a jen ta jáma zůstala! Tak neblahý konec vzal ten Proťa neboli Protislav, protože se tak tuze bál pana doktora a nechtěl si dát zaplombovat zub.
