Stránka:Josef Čapek - Povídejme si, děti.pdf/52

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


si to pak jen vybrali, snědli, nic by za to neplatili a nemuseli by nic dělat. Nebo ty hračky, to by museli také nějací lidé v dílnách a továrnách udělat. A šít boty a šaty! To by někteří lidé museli pracovat za ty jiné, kteří by měli všechno zadarmo a nedělali by nic. To potom ti, co pracují, by si řekli: A to bychom byli hloupí, abychom pracovali, když ti ostatní mají všechno zadarmo a nemusí dělat nic! A tak by také nic nedělali a potom by v krámech nebylo žádné zboží, ani jedna houska, ani jedna kokoška, nikde žádné boty ani šaty, nikde by se nic nedostalo, protože by nikdo na světě nechtěl pracovat. A lidé by umřeli hladem a byl by konec světa.

Tak tedy by všichni lidé museli pracovat!

Však to také dělají! Maminka pracuje, tatínek pracuje, každý dospělý člověk musí dělat nějakou práci. I děti pracují; chodí do školy, učí se, a to je přece také práce. Děti přece musí chodit do školy, aby se něčemu naučily, aby až dorostou, uměly něco na světě dělat, aby uměly pracovat.

Já, až budu velká, povídá Alenka, já bych chtěla být kuchařkou nebo paní doktorkou, nebo ještě raději vdaná, jako je maminka.

A já, povídá Mirko, já bych chtěl být takovým šoférem, co lítá v balóně nebo v aeroplánu.

A Věrka by chtěla být učitelkou.

Boženka by chtěla být prodavačkou v krámě.

Toník by chtěl stavět mosty a věže a tunely, být inženýrem.

A Otík by se chtěl stát vojákem nebo hasičem.

To Jenda ne. Jenda by chtěl být myslivcem.

Vlastě by se nejvíce líbilo, kdyby mohla být švadlenou, ne, modistkou.

A co ty, Karlíčku?