To bys tomu, Frantíku, moc nepomohl. Lidé by nedělali nic, na nic by ani nesáhli, a zato by za ně museli pracovat chudáci skřítkové. Nebylo by ti pak těch skřítků taky trochu líto? A co kdyby si pak jednou ti skřítkové řekli: Když lidé nedělají, my také nebudeme nic dělat! A když by se pak sebrali a odešli někam pryč a nechali by tu lidi, ať si lidé sami pomohou, jak dovedou, a lidé by nic neuměli a nedovedli by žádnou práci vzít dobře do ruky?
To já, povídá Mirko, bych to na světě zařídil tak, že by všichni lidé mohli lítat ve vzduchu. Že by létali v aeroplánech, v balónech nebo že by měli křídla a letěli by si, kam by chtěli. Panečku, já bych lítal!
A co kdybys ve vzduchu zabloudil?
Hehe, jak bych tam mohl zabloudit, když ve vzduchu nejsou žádné lesy?
Snadno. Letěl bys třeba moc vysoko a daleko a pak už bys kolem sebe nic neviděl, všude dokola by byl jen vzduch a vzduch, žádná cesta, žádná ulice ani domy, a ty bys už pak ani nevěděl, na kterou stranu se vrátit. A tak bys tedy ve vzduchu zabloudil a netrefil bys už domů.
Hm — to já bych tak vysoko a daleko nelétal a vzal bych si s sebou vždycky maminku.
Ale maminka by možná neměla čas; třeba by musela vařit.
Tak to by teda mohlo být na světě zařízeno tak, že všechny věci by byly z jídla. V řekách by teklo mléko a káva a ve studních by byla polévka a na stromech by rostly buchty a pečené maso, domy by byly z perníku a z dortů a skály by byly z cukru.
A fuj! To by potom lidé ani nebyli jako lidé, to by nad vším tím jídlem lítali jako mouchy! Možná, že by se tak z lidí staly veliké mouchy a žádní lidé by pak
