Jak je svět zařízen
Honem, copak bych vám tak povídal, co by vás bavilo?
Povídejte nám třeba — nu — třeba povídejte, jak je svět zařízen.
Jak je svět zařízen? Copak bych to mohl všechno vypovědět! To bych vám musel povídat od rána až do večera, od večera zase do rána, dneska, zítra a pozítří, letos a napřesrok, pět let bych musel povídat a ještě by to nebylo všechno pověděno, a třeba osm let a ještě bychom nebyli na konci, a kdybychom si ještě čtyři roky přidali, ani pak ještě bychom to všechno nevěděli, jak je svět zařízen. Na to právě je škola a potom ještě všelijaké jiné školy, abyste se tam, děti, pěkně všechno po pořádku dověděly. Proto přece musíte chodit do školy, abyste se tomu všemu naučily a něco o tom věděly.
Ale my bychom to chtěly vědět hned a — to by byla legrace — pak bychom ani nemusely chodit do školy! A vůbec — my bychom udělaly svět docela jinak, jinačí, než jaký je.
A jak jinak byste, děti, ten svět udělaly?
Nu — jinačí, zábavnější.
Tak jak bys ty, Frantíku, ten svět jinak zařídil?
Hm, dobře. Já bych chtěl, aby lidé nemuseli nic dělat a aby všechno za ně udělali skřítkové. Lidé by ráno vstali a už by měli šaty a boty vyčištěné od skřítků, snídani uvařenou a oběd by za ně udělali skřítkové a večeři taky, všechno, všecinko by ti skřítkové udělali.
A co by dělali lidé?
Lidé? Nic. Jenom by si pořád hráli a měli by se dobře, protože by jim museli sloužit ti skřítkové.
