poslouchala jako ptáček, zavrtěla s ní a dala mi tou rákoskou ještě jednu. A zase to udělalo: Krak! Maminka se udivila ještě víc: Vždyť ty jsi, kluku, jako ze dřeva! A švihla mě tou rákoskou do zad potřetí, aby viděla, co to bude dělat. Udělalo to zase: Krak! Tak se mně podívala pod kabát, co to vlastně se mnou je. Já jsem četl něco o těch rytířích, jak na sobě nosili takové to brnění a ty krunýře do boje, a tak jsem si na záda pod kabát nastrkal noviny a víko od staré škatule, aby mě ten výprask tak moc nebolel. Proto to pod tou rákoskou dělalo potom takový rámus.
A co tomu říkala maminka?
Zasmála se a zbytek trestu mně už pak odpustila.
A co si to tam, vy dvě holky, spolu šeptáte?
Hihi — nic, prosím.
Jakpak ne: něco jste si šuškaly; jen s tím ven!
Hihi — ale musel jste být, pane Čapek, také nějaký veliký nezbeda.
Ba, ani ne zrovna tak velký. Tehdy se víc trestalo. Ale rákoska — té jsem se bál. Ono to s ní moc štípalo. — Sláva, a už to mám!
Co? Kde? Pusťte! Ukažte! Já nic nevidím! Co to má pan Čapek?
I nic, netlačte se tak na mne, v rukou nic nemám, zatím jen v hlavě. Zatímco jsme si povídali, tak jsem si na něco vzpomněl. Jsou vánoce, tak si tedy budeme povídat něco vánočního. Už jsem si to vymyslil. Tak honem, povídejte! A o čem to bude? No tak — bude to
