Stránka:Josef Čapek - Povídejme si, děti.pdf/33

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována


Nemožnosti

My bychom chtěly slyšet ještě něco o černoších. Něco hodně zábavného.

Něco zábavného o černoších? Co by to tak mělo být?

Něco o tom, jak černoši žijí. Mají černoši také pohádky?

Mají, jakpak by neměli. Zrovna jako my: o králích a královnách, o dracích, o čarodějnicích a strašidlech, ale mají také moc rádi povídačky směšné. Oni se černoši moc rádi smějí. Takovým směšným povídačkám říkají jako my nemožnosti, nehoráznosti nebo přehnanosti, a to se jim moc líbí.

Povězte nám takovou nějakou nemožnost!

Tak poslouchejte:

Jeden muž, jmenoval se Mailem, šel do města. Cestou potkal jiného muže s klackem a ten mu povídá, může-li jít s ním. Pojď, máš-li chuť, řekl ten Mailem. Pak potkali myslivce a ten se chlubil, že umí dobře střílet, tak ho také vzali s sebou. Před městem byla veliká řeka, a protože bylo veliké sucho, bylo v ní málo vody, a tak tu řeku mohli beze všeho přejít. Zůstali v městě celý měsíc, ale pak už museli zase zpátky domů. Zatím mnoho pršelo, voda v té řece stoupla a nebyl tam žádný most, ani neměli žádnou loď. Z toho si nic nedělám, řekl ten Mailem. Vzal dva kusy papíru a položil je na vodu. Stoupl si na jeden papír, ten druhý, co měl za sebou, zase vzal a položil na vodu před sebe a tak to dělal, až se dostal na druhý břeh. Když to viděl myslivec, řekl si, že to také dovede. Vystřelil šíp do vody, stoupl na něj, vystřelil druhý šíp a zase na něj stoupl,