Co teď?
Tak, a na co si teď budeme hrát? Ó jej, her na světě je, že by je člověk ani za celý život dosyta nepřehrál. Je jich tolik, že ani nevíme, kterou dřív.
To byla jednou taková holčička, ta si neuměla hrát. Všechny děti si nějak hrály, ale ona nic; ne a ne a nemohla si na žádnou hru pro sebe vzpomenout. Děti, to si ani nedovedete představit: ta vám měla dlouhou chvíli! Jak ráno vstala, tak vám jen povídala: Co mám dělat? Na co si mám hrát? — No tak si hrej s panenkou a kočárkem. S kočárkem ne, povídá ona, to se mně nechce. — Tak panenku oblékej; dej jí třeba novou zástěrku. — To se mně nechce, na to zas ona, to se mně dost nelíbí. A zas chodí a fňuká: Na co bych si hrála? Co mám dělat? — Tak si hrej s kostkami nebo s korálky nebo s vyšíváním. — Nechci, povídá zas ta holčička, s kostkami se mně nechce. — Tak tedy s korálky. To mne také dnes nebaví. Co mám jen dělat? kuňká ona. — Tak tedy jdi ven a hrej si v písku. — S pískem se mně také dnes nechce, kňourá ta holčička. S čímpak já si mám jen hrát? — Tak s barevnými tužtičkami, s obrázky, s nádobíčkem? – To mě také nebaví. Co já mám dělat? Já mám takovou dlouhou chvíli, já se nudím, vzdychá ta holčička. — Tak si hrej s dětmi na krám a na prodávání. — To se mně nechce, naříká ta holčička, co si neumí hrát. Co já mám jen dělat? — A tak vám to s ní šlo po celý den, nikdy jí žádná hra nebyla dost dobrá, a tak všude chodila a všude se pletla, ruce pořád složené vzadu, a tak si pro samé kňourání za celý den ani trochu nezahrála. — Ani trošičku jsem si dnes nepohrála, fňukala, když ji dávali
