A ještě snídaně a ještě strojení
Jemine, děti, to vám ta snídaně dlouho trvá! Jen jsme trochu při snídani povídali, jak roste káva a jak kakao a z čeho se dělá cukr, a už jste při tom zapomněly jíst. Tak honem! Vždyť máte ještě plné hrnečky! Vždyť to budete mít studené jako kočičí nos! Ještě dobře, že dnes nemáte školu; to byste všechny přišly pozdě, když už paní učitelka nebo pan učitel jsou u tabule. Vy jste mně pěkná chasa! Pořád aby člověk na vás musel dohlížet.
Frantíku, sed rovněji, ano? A co ty, Věro, koukáš na strop? Hrneček máš před sebou na stole, a ne na stropě. Alenka si pobryndala zástěrku, Petříček polil ubrus, Slávka kolem sebe nadělala drobečků, že by to sto pětadvacet slepic nestačilo posbírat, Karlíček se umazal máslem a Michal, ten sedí a pořád tou lžičkou míchá, míchá a míchá, až to všechno zamíchá. Je to s vámi, děti, trampota! Jakpak to budete dělat vy, až vyrostete
a budete mít každé na starosti kopu dětí, a ony budou jíst tak nepořádně jako teď vy?
My? My na ty naše děti budeme přísné. Ty budou, panečku, muset poslouchat. Jak nebudou poslouchat, tak dostanou metličkou.
A koukejme, vy budete na své děti nějak přísné! Ale to se honem naučte lépe jíst; nebo to ty vaše děti budou umět lépe než vy a budou se vám smát. Tak, a teď ještě strojit! Jiříček chce jít ven bos, a zatím je tam zima a mokro, Karlíček si nechce umýt ruce, které si zamazal od másla, Alenka dělá zle, že nechce modrou zástěrku, že chce tu krásnou růžovou, a Zdenka ošklivě pobrekuje, že prý má ošklivé
