Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/7

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
8


nedělka, sňali pokřtěnému kloučku, silně plačtivému, zlatou křestní karkulku a rozbalili růžovou peřinku, nalezli ve květovaném, vyšívaném vínku uměle složený papír, dosti tuhý a jadrný, a v tom papíře dvourenčník jako nový, právě ražený, čistě se lesknoucí. Na dvourenčník ten pak záhy došlo, a jen papírek zůstal a dochoval se až na toto naše pokolení. To ať zví, co „chori et scholarum rector“ tenkráte na něj napsal a jak si zaveršoval:

Z lásky k tobě w každé době,
můj maličký kmotříčku,
obětuji tobě co w tom psaníčku,
ač wím, že jest maličko.
Awšak přijmi předcy
tento dárek malý
od twého upřímného kmotra
 Františka Hawránka
dne 13. dubna 1769.

Po křtinách byla pravá traktace, nebo hody křestní tenkráte slavně odbývány. Byl na té trachtě rozumí se pan kmotr s kmotrou, přizvaní příbuzní a také sousedé někteří. I starý, chromý Tlaskal, jemuž v bitvě u Kolína silně levou nohu zohavili, přiživil se, jak on se uměl všude za takových příležitostí přitočiti.

Jen nejbližší soused starý Žalman nepřišel. Kramář Věk ho nepozval, třeba že s ním měl jinak dobrou vůli a nikdá si neřekli ani špinavého slůvka. Ale Věk byl přísný u víře, a ten tu soused nebyl dobrým katolíkem. Říkaliť o něm, že je tajný nevěrec, takový „Perlinčan“. A také starý Věk věděl, kdyby ho i pozval, že by Žalman nepřišel. —

Dobře, že se počestnému kramáři synek zrovna v tento čas narodil. Nebo kdyby byl o dvě léta později spatřil světlo světa, zle by bylo i kloučkovi snad, a mlsné sousedky nezasedly by k žádné trak-