ského“. Byla však hrubší a titulu asi jiného, nebo se na tento: „Centrum Securitatis“ nepamatoval. A mihlo se mu také, jak tenkráte ho matka překvapila, sama se nějak leknuvši a jak mu odvětila, an se tázal, jaká to je knížka:
„Tu mám po dědečkovi na památku. Je to tuze krásná modlitební kniha —“
Matka tu knihu chválila a tato zde, od téhož autora, je mezi zapověděnými! Ovšem dědeček matčin byl snad tak jako starý Žalman, alespoň bývali za dobře.
A juž obrátiv titulní list, nad kterýmž se takto zamyslil, četl úvodní verše.
Svět se točí vůkol, vůkol v světě všecko se valí
zhůru, dolů, sem tam v něm všady všecko chodí…
Ó blaze, kdož v centrum věčném usadí se! Na věčnost
v srdci Božím, svému srdci nalezne pokoj.
Mladý student „poeta“ tušil, že to jsou disticha. Česká disticha! Jakživ žádných nečetl ani neslyšel. Zkoušel je skandovati, a šlo to, ač ne bez nesnází. Měl z toho radost. A jako verše se mu líbily, líbila se mu i knížka, vážná a zbožná. Jen kus jí přečetl a juž se přidával k matce, že měla jistě pravdu mluvíc o tam té knížce po dědovi, neboť o této bylo lze zrovna tak říci.
Četl ve svém zákoutí, až blížící se kroky ho vyrušily. Knížku chvatně schoval pod kabát, doma do postele, ráno pak opět pod kabát. Toho dne ji přečetl a nyní jen na to pomýšlel, jak by ji zase odvedl a — jinou si vypůjčil. Nyní, když už byl takto odhodlán, našel si juž spíše příležitost. Po druhé vytáhl si „Novum Testamentum“, pro které si však uchystal koutek v bibliothéce samé, aby je tu mohl kradí čísti. Jak užasl, když knihu otevřev (byla také česká), shledal v ní všecko to, co čítali v kostele v evangeliích a epišto-
