a oni neměli peněz. To Věka dojalo. Čekal u dveří a díval se. Viděl, jak ten mladší je všechen ustrašen, jak ten starší truhláři domlouvá, prosí, ano teď ruce zvedá, ale v tom jak mistr přiskočiv ke dveřím, prudce je otevřel a chytil starého ubožáka za rameno, a ten už se zapotácev ocitl se na ulici a div že nepadl. Mladý skočil za ním. Truhlář ještě ve dveřích hlasitě nadával a klel.
Věk nechal muže i výrostka zajíti a teprve pak k nim přikročil, drže juž váček s penězi v ruce.
O ně běželo, jak se přesvědčil, když se s neznámým rozhovořil. Ptal se ho, proč že nešel ke známým, že by tu v městě přece bylo několik milosrdných lidí.
„My tu jsme, pane, cizí. My jsme umělci, herci — a s těmi není slitování —“
Věk se zarazil.
„Divadelní herci?!“ zvolal.
„Ano. Každý rád se na nás podívá, když hrajeme, tleskají nám, když je rozpláčeme nebo rozesmějeme. Ale po divadle jsme jako prašiví. Tu na venkově a zvláště tady v horách. Každý se nám vyhýbá, hůře nežli židům. Nebožtíka kamaráda nechtěl farář ani hned zaopatřiti. Ale zle se máme tady v těch horách, pane, tuze zle. Když ani mrtvému kamarádu nesehnali jsme na rakev. Ředitel ji objednal, ale na úvěr jsme ji nedostali. Ke všemu to nadávání —“
„A což ředitel?“
„Nemá ani halíře. Ani nám na chléb. Jsme živi více z almužen nežli z gáže —“
„Jak se jmenuje ředitel?“
Ošumělý herec jmenoval nějaké německé jméno, Věkovi zcela neznámé.
„Kde máte divadlo?“
