v obchod, který mu i dům a všecko bez toho chystá. Více však myslil na to, že je otec neduživ, a že všecko to zdraví matčinu nepřidá. Nebyl spokojen; cítil výčitky.
Byla to smutná cesta, smutnou nad to podzimní krajinou. Země byla na kost zmrzlá, na temenech hor a vrchů visela mračna bělavé mlhy, táhnoucí se daleko dolů po stráních. Dřevěné chalupy ve vsech poleny a pařezy takměř zarovnané vypadaly jako pusty. Před nimi i na cestách skoro ani človíčka. Jeřáby u cesty a olše u potoků holé, a lesy ve stráních černější barvy trčely jako tmavé ostrovy z moře bělavé mlhy. —
Z večera počalo se chumeliti. Tou dobou dojížděl do Králík. Setmělo se juž valně, tak že vrchy a chlumy kolem tohoto pohorského města zanikly v temnu. Jen na jednom kopci zrovna nad městem zářilo několik světel, to z „hradu milosti“, z kláštera servitského, o samotě v té výši se pnoucího. Příkrou ulicí dostal se F. Věk na náměstí dřevěných namnoze domů s podsíněmi. Tam zajel do hostince, z něhož sotva že něco málo se posilnil, opět vyšel, aby ještě téhož večera vyhledal otcova obchodního přítele. Měltě na kvap. F. Věk byl v pohorském městě poprvé, a proto trochu za toho šera bloudil, nežli došel, kam chtěl. Tak se také dostal do nějaké ulice, kdež ho zastavil neobyčejný výjev.
Z dílny truhlářské ozývaly se křik, nadávky a lání. Věk maně se tam podíval a poloskleněnými dveřmi viděl muže, patrně mistra truhlářského, jenž všechen rozkacen právě se přihnav obořil se na nějakého výrostka a staršího muže, velice sešlého, stanuvší u dveří s rakví zcela prostou a zhruba jen natřenou. Chtěli ji zajisté odnésti a mistr jim v tom zabránil. Proč, bylo samo zřejmo. Rakev nebyla asi zaplacena,
